Cestopis: zapomenuté Alžírsko, část 3.

Přes všechny ty kontroly se pomalu blížíme zpět na sever do Kabýlie a naším cílem jsou pozůstatky římského města Djémila, které jsou na seznamu UNESCO. Parkujeme u brány a protože je čas oběda, dáme si před samotnou prohlídkou výborný jehněčí špíz (jak jinak). Jdeme si koupit vstupenky, prodavač se nás ptá odkud jsme a když mu řekneme, že z České Republiky, podá nám ruku a řekne, že nás co nejsrdečněji vítá a vstup že máme samozřejmě zdarma – neuvěřitelné.

Vstupujeme do samotného římského města, které se před námi rozprostírá na úbočí obklopeném horami a oba doslova žasneme. Viděli jsme už hodně antických památek jak v Evropě tak na Blízkém východě, ale velmi rychle se shodujeme, že tyhle jsou ty opravdu nejhezčí, které jsme kdy navštívili. Nejsou nejrozlehlejší a nejspíš ani nejzachovalejší, ale tím, jak jsou zasazeny do okolního prostředí a hlavně jak celé město působí kompaktně, si při jeho prohlídce dokážete naprosto živě představit, jak Djémila vypadala v dobách největší slávy. Do dneška se zachovalo nádherné fórum romanum, divadlo, lázně, chrámy a dokonce původní dlažba. Nomen omen – djémila znamená v arabštině „krásná“. Na alžírské poměry je tu i docela dost návštěvníků, většinou místních a pár Francouzů. Po nějaké době si všímáme, že jsme tak trochu sledováni. V každé části města nás nenápadně, ale vytrvale doprovází určený hlídač. Nakonec nás zastavují policisté, berou si naše pasy a asi deset minut si z nich něco opisují. Pak se ještě vyptávají na naše další plány a itinerář, a nakonec se s námi s úsměvem loučí a přejí šťastnou cestu.

Po prohlídce se samozřejmě potřebujeme občerstvit a tak si sedáme do kavárny. Vydám se k baru objednat kávu a vodu a hned se se mnou dává do řeči majitel podniku. Komunikujeme zvláštní kombinací arabštiny, angličtiny a francouzštiny a i přes moje protesty dostáváme všechno pití na účet podniku. Majitel Oussama, asi třicetiletý chlapík, si k nám sedá a dává se s námi do řeči. Stěžuje si, že Alžírsko nedělá nic pro to, aby do země nalákalo turisty. Má kavárnu přímo před vchodem světové památky UNESCO a nemá z toho nic moc, protože turisti nejsou. Přinese další kávu a prosí nás, jestli bychom si neudělali fotku s jeho dvouletým synem. Samozřejmě mu vyhovíme. Vypráví o tom, že máma toho malého kluka umřela a on je na něj sám. Pak trvá na tom, že se staneme přáteli na facebooku a že jednou přijede do Evropy a navštíví nás. Samozřejmě mu řekneme obligátní „You are wlcome“, zvlášť potom, co nás hostí na účet svého podniku. Nakonec se přeci jen loučíme a já se nemůžu zbavit dojmu, že Oussama má v hlavě naivní představu o tom, že v Evropě je ráj na zemi a on by se tu se svým synem měl mnohem lépe v doma v Alžírsku. Rád bych mu řekl, že neměl. V Djémile má svojí kavárnu, tržby sice nic moc, turistů by mohlo být víc, ale přesto má svoje živobytí a podnik u nejkrásnějšího římského města. V Evropě by se měl jako alžírský přistěhovalec stokrát hůř.

Na hotelu vrátíme auto a vydáváme se do víru „velkoměsta“. Nejdřív spořádáme celé grilované kuře s alžírskou obdobou bramborového salátu a s tímhle základem v břiše pokračujeme dál. V menší uličce narazíme na nenápadné dveře, které jsou označeny kresbou pivní lahve, jinak žádný nápis, nic. Vstoupíme dovnitř a ocitneme se v nefalšované alžírské nalévárně. Velká místnost s jednoduchými stoly, barový pult, úplně plno a zakouřeno tak, až si s nostalgií vzpomenu na to, jak vypadaly naše hospody ještě před půl rokem. V podniku jsou asi čtyři ženy. Barman nás usazuje ke stolu, kde sedí jeden postarší chlapík, objednáváme si pivo a rozkoukáváme se. Všichni popíjejí, družně se baví a atmosféra je příjemně uvolněná.

Objednáme si lahev červeného vína, ke které dostáváme dvě panákové sklenice. Shodou okolností sedí u vedlejšího stolu sám majitel podniku. Staršího a elegantně oblečeného pána v klobouku tipujeme na Francouze, ale poté, co se dáme do hovoru nás ujišťuje, že je pravý Alžířan a s téměř vypitou lahví vína nám začne povídat, že je také pravý muslim a snaží se vyjmenovat pět pilířů islámu. Jazyk se mu ale motá, po třech pokusech se pokaždé zasekne a radši si s námi připíjí na šťastný Nový rok – Bonne Année!

Další skupinku, ve které popíjí pět rozjařených mladíků jsme zaujali tak, že nám na stole přistávají piva jako malá pozornost. Sedáme si k nim, ale s angličtinou bohužel neuspějeme a tak si stále jen ťukáme a přejeme si hodně štěstí. Za chvíli celý podnik odpočítává půlnoc, zapalujeme prskavky, které jsme si přivezli z Prahy a v družné atmosféře všichni slavíme.

Sedáme do auta i s naším novým průvodcem a vyrážíme vstříc nočnímu dobrodružství. Chlapík se představuje jako Salem, je napůl Alžířan a napůl Číňan. Kromě nás jede ještě jedno auto s ostatními členy party. Po chvíli zastavujeme na parkovišti před klubem, před kterým je ohromná fronta. Salem jde omrknout situaci a vrací se s tím, že v podniku je plno a další hosty nepřijímají. Nic se ale prý neděje a jedeme do dalšího klubu. Zapomněl se jenom zmínit, že ten není ve městě. Když opouštíme Sétif a v tmavé noci nás vezou mimo civilizaci, začínáme být trochu nervózní. Ptáme se kam jedeme a jak dlouho to potrvá. Salem najednou komunikuje míň než předtím a jen odpovídá „don´t worry“. Už jedeme asi půl hodiny a pořád se vzdalujeme od civilizace. Po další čtvrt hodině konečně zastavujeme na prostranství před budovou, která vypadá jako velká stodola s obrovskými vraty. Salem prohlásí, že jsme na místě a vystoupí. Ve snaze zjistit jaká je situace vystoupím z auta i já a ihned se ke mně rozeběhnou dva chlápci se psi, ať se okamžitě vrátím do auta. Salem si sedne taky a jeden z těch hlídačů říká, že vevnitř je docela plno, ale když zaplatíme 5000 dinárů za osobu, tak můžeme dovnitř. To se nám zdá nějak moc a naznačujeme, že bychom se raději vrátili. Salem za nás ale vstup platí, hlídači otevřou vrata a nechají nás vjet dovnitř. Ocitneme se na obrovském dvoře, které je plné zaparkovaných aut a zevnitř se ozývá hlasitá hudba. Opravdu jsme dorazili do dobře ukrytého undergroundového klubu na venkově, kam zlatá mládež z města chodí pařit, aniž by byla na očích. Teď už víme, že nám žádné nebezpečí nehrozí a slavíme Silvestra v podniku, kde se tančí, pije a hraje DJ. S partou okolo Salema se dobře bavíme až do rána a do hotelu se vracíme kolem páté ranní. Za dvě hodiny máme vstát a jít na vlak, to bude den 🙂