Historie objevu svitků od Mrtvého moře



Na západním břehu Mrtvého moře, nejhlubší prolákliny na světě, bylo v letech 1947 až 1956 v 11 jeskyních v okolí Kumránu nalezeno asi 900 rukopisů. Většina z nich byla napsána v hebrejštině, menší část v aramejštině a řečtině. Nejstarší rukopisy pocházejí z období 250-150 př. n. l.


Obsah článku

Archeologie Chirbet Kumrán a jeho okolí


„Chirbet Kumrán není vesnice nebo skupina domů, nýbrž sídlo komunity.“ Roland de Vaux


Chirbet Kumrán („Kumránská ruina“) na západním břehu Mrtvého moře je jednou z nejdůkladněji prozkoumaných lokalit na Blízkém východě. Nejprve byl považován za pozůstatky biblické Gomory, poté za starověkou římskou pevnost a nakonec za sídlo sekty esejců.


Archeologický zájem Britů a Francouzů ve 19. století o oblast


Kumránskou ruinu navštívili v 19. století například francouzský archeolog Louis-Félicien Caignart de Saulcy (zima 1850-1851), Britové Caude R. Condor a Charles Tyrwhitt-Drake (listopad 1873), francouzský orientalista a archeolog Charles Clermont-Ganneau (1874) a německý teolog a orientalista Gustaf Dalman (1914).

Clermont-Ganneau (1846-1923) byl jedním z nejlepších archeologů působících v Palestině na konci 19. století. Odmítl de Saulcyho ztotožnění místa s biblickou Gomorou a také nesouhlasil s tím, že by hroby v Kumránu byly křesťanské, protože jim chybí „charakteristický znak nebo symbol náboženské povahy“.


Na druhou stranu, protože se podobaly muslimským hrobům, ale nebyly orientovány směrem k Mekce, domníval se, že „patřily nějakému pohanskému arabskému kmeni z období, které muslimové nazývají džáhilíja, tedy z doby před Mohamedem".


Ačkoli Clermont-Ganneau neuvažoval o možnosti, že by tyto hroby byly židovské, jeho úvaha byla pozoruhodně prozíravá vzhledem k tomu, že svůj průzkum v Kumránu prováděl téměř pětasedmdesát let před objevením prvních svitků.


Systematické archeologické vykopávky začaly až v padesátých letech 20. století


První výkopovou sezonu řídili společně britský archeolog Gerald Lankester Harding (1901-1979) a francouzský dominikán a archeolog Roland de Vaux (1903-1971), další výkopové práce v následujících letech vedl již pouze Roland de Vaux.


Objev 1. kumránské jeskyně


Profesor Timothy Lim z Edinburské univerzity v knížce The Dead Sea Scrolls (Oxford 2017, s. 1) říká: „Nikdo neví s naprostou jistotou, kdy byly objeveny první svitky, ale jako oficiální rok objevu byl označen rok 1947.“ John Trever, první americký badatel, kterému se dostaly svitky do rukou, ve své knize The Untold Story of Qumran (NJ, Westwood 1965, s. 103) poznamenává, že „beduíni si myslí, že to bylo v listopadu nebo prosinci 1946“.


Za objevem svitku stála zatoulaná koza


Podle jedné verze tři kočovní palestinští Arabové z beduínského kmene Taámire, kteří hnali svá stáda k prameni Ajn Fešcha, hledali na skalnatých útesech nedaleko Mrtvého moře zatoulanou kozu. Nejmladší z nich, jménem Muhammed edz-Dzíb (Muhammed „Vlk“), se bavil házením kamenů. Jeden z nich spadl do malého otvoru ve skále a následně se ozval zvuk rozbité keramiky.


Muhammed vlezl dovnitř a uvnitř našel deset válcovitých nádob. V jedné z nich byly tři svitky, které byly zabalené v plátně. Protože svitky byly zhotoveny z pergamenu (speciálně upravené zvířecí kůže), přinesli je beduíni v březnu 1947 betlémskému ševci Chalílu Iskanderu Šahínovi, známému pod přezdívkou Kandó, který shodou okolností také obchodoval se starožitnostmi.

V létě 1947 Kandó a jeho neodborní rádci v domnění, že rukopisy byly napsány v syrštině, nabídli některé z nich představenému syrskopravoslavného kláštera svatého Marka v Jeruzalémě, arcibiskupovi Athanasiu Samuelovi. Kandó mu prodal čtyři svitky za 24 palestinských dinárů (což v té době odpovídalo přibližně 100 dolarům). Těmito čtyřmi svitky byly úplný svitek knihy Izaiáš, Řád jednoty, Výklad Abakuka a Genesis Apokryfon.


V červnu 1947 objevili beduíni v jeskyni další čtyři svitky


Tři z těchto svitků (druhý svitek Izajáše a dosud neznámé texty: Válečný řád [1QM] a Hódajót neboli Chvalozpěvy [1QH]) prodali dalšímu obchodníkovi se starožitnostmi, Faidimu Saláhímu. Čtvrtý svitek, později identifikovaný jako Genesis Apokryfon, získal Kandó.


Na tři svitky v Saláhího vlastnictví byl upozorněn profesor archeologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Eleazar Lipa Sukenik. Protože se první svitky objevily na trhu se starožitnostmi, nikdo v té době neznal přesné místo nálezu ani datum (tj. neměly archeologický kontext) a někteří vědci se domnívali, že by mohlo jít o novodobé padělky.


Sukenik byl zřejmě první, kdo rozpoznal, že se jedná o autentické starověké svitky, datované přibližně do Ježíšovy doby, a jako první naznačil souvislost s esejci. V té době rostlo napětí mezi Židy a Araby, a Sukenik se proto sešel s obchodníkem na neutrální půdě v budově YMCA. V doprovodu arménského obchodníka se Sukenik 29. listopadu 1947 odpoledne vypravil do Betléma, převzal od starožitníka Saláhího rukopisy a vrátil se do Jeruzaléma.


Svitky, které zakoupil jeruzalémský klášter sv. Marka:

  • 1QIsa(a) – úplný svitek knihy Izaiáš.

  • 1QpHa(b) – 1Q Výklad Abakuka (písmeno „p“ zde znamená pešer = „výklad“).

  • 1QS – Řád jednoty.

  • 1QapGen – 1Q Genesis Apokryfon.

Svitky, které zakoupila Hebrejská univerzita v Jeruzalémě:

  • 1QIsa(b) – neúplný svitek knihy Izaiáš.

  • 1QH(a) – 1Q Chvalozpěvy(a).

  • 1QM – 1Q Válečný řád.

(Písmeno Q je zkratka pro Kumrán [Qumran], číslice před ním uvádějí jeskyně 1-11.)


Kumránské svitky v New Yorku

Dne 29. ledna 1948 přivezl arcibiskup Athanasios Samuel čtyři rukopisy do New Yorku. Chtěl je prodat, aby z jejich výnosu pomohl členům své církve, kteří museli z izraelské části země uprchnout. Arcibiskup oceňoval rukopisy na milion dolarů, kdežto John Trever z Americké orientální školy pro bádání odhadoval jejich cenu na 250 000 dolarů.


Mnohé zájemce odrazovala nejistota ve vlastnických poměrech tak vzácného nálezu. Rukopisy byly nalezeny na území, jež bylo k Jordánsku přičleněno teprve později, a za hranice Palestiny se dostaly ještě před skončením britského mandátu.


Pomohla inzerce v novinách


Když v roce 1950 vyšel svazek obsahující úplný rukopis knihy Izajáš a výklad proroctví Abakukova a rok nato Řád jednoty, jejich cena a prodejnost klesla. Arcibiskup se proto rozhodl uveřejnit inzerát v novinách. Dne 1. června 1954 deník Wall Street Journal přinášel pod záhlavím „Různé na prodej“ tuto zprávu: „Čtyři svitky od Mrtvého moře, biblické rukopisy z doby nejméně 200 let př. Kr. Ideální dar pro vzdělávací nebo náboženskou instituci od jednotlivce nebo skupiny.“ Inzerát měl úspěch. Arcibiskup prodal rukopisy za 250 000 dolarů, ale až za rok se veřejnost dozvěděla, kdo byl vlastě kupcem.


Tyto svitky koupil pro Izrael Yigael Yadin, syn profesora Sukenika, který nastoupil jako profesor archeologie na hebrejské univerzitě v Jeruzalémě po svém otci. Všech sedm svitků objevených v roce 1947 je dnes uloženo ve Svatyni knihy, vystavěné zvláště pro ně.



Objev dalších jeskyní


V únoru 1952, kousek na jih od 1. jeskyně, jeden beduín objevil 2. jeskyni s fragmenty více než 30 svitků. Tato jeskyně ležela necelých 200 metrů na jih od jeskyně prvé. Jako překupník opět posloužil známý Kandó z Betléma.


Dne 14. března objevili archeologové asi kilometr na sever velkou jeskyni se zříceným stropem. Tato 3. jeskyně (3Q) obsahovala asi 15 svitků, mezi nimi byl unikátní Měděný svitek. Tento rukopis je uložen v archeologickém muzeu v jordánském Ammánu.


Čtvrtou jeskyni (4Q) objevili neúnavní beduíni z kmene Taámire. Tato jeskyně obsahovala asi 20 000 fragmentů více než 700 svitků. Během výkopů ve 4. jeskyni archeologové objevili 5. jeskyni (5Q) a beduíni 6. jeskyni (6Q). V roce 1955 archeologové objevili jeskyně 7Q-10Q.


O poslední objev jeskyně se svitky v této oblasti se zasloužili opět beduíni v lednu 1956. Obsahovala zbytky 31 svitků. V několika z nich se dochovalo velké množství textu, především: svitek paleohrebrejský svitel Leviticus (11QpaeloLeva), Velký svitek žalmů (11QPsa), Targum Jób (11QtgJob) a Chrámový svitek, který je nejdelším nebiblickým svitkem: měří přes 8 metrů. Vznikl v letech 25 př. n. l. - 25 n. l.


V roce 2017 byl oznámen objev 12. jeskyně. Tato zatím poslední nalezená jeskyně je poměrně malá, měří 3,5 x 5 metrů a vede do ní úzký vchod. Vnitřek byl vyložen rohožemi z palmových listů a větviček, které používali lidé jako matrace. V jeskyni se nenašly žádné svitky. Podle Hebrejské univerzity byly z jeskyně ukradeny někdy v 50. letech minulého století.


Kdo byli obyvatelé Kumránu?

V Kumránu bylo objeveno velké sídliště, obehnané hradbou a chráněné pevnostní věží. V jihovýchodní části Kumránské ruiny byla odkryta hrnčířská dílna. Nejzajímavějším objevem byla písárna (scriptorium), jež byla umístěna v 1. patře hlavní budovy.


Tradiční teorie spojuje kumránské texty s esejci. Podle Rolanda de Vauxe byl kumránský komplex sídlem náboženské sekty esejců a údajně zde žilo zhruba 200 členů této komunity. Tento komplex zahrnoval Chirbet Kumrán s přilehlým hřbitovem, okolní jeskyně, kde byly nalezeny rukopisy, a Chirbet Fešcha v nedaleké oáze Ajn Fešcha. Druhým pohledem jsou teorie, podle kterých neexistuje přímá spojitost mezi kumránskými rukopisy na jedné straně a Chirbet Kumrán a Ajn Fešcha na straně druhé.


Podle archeologických vykopávek je osídlení Kumránu možno sledovat v několika periodách:


  1. kolem 130-125 př, n. l;

  2. hlavní fáze výstavby 100-31 př. n. l. (31 př. n. l. – zemětřesení);

  3. 4 př. n. l. – 68 n. l.

Kromě společenství, které se usadilo v okolí Mrtvého moře, existovala ještě další esejská skupina poblíž Damašku. Její spisy známe z káhirské genízy, například Damašský spis. Geníza je aramejské slovo perského původu pro odkladiště synagogální literatury.


Esejské hnutí

Esejské hnutí vzniklo v 1. pol. 2. stol. př. n. l. v kruzích jeruzalémského kněžstva, které se odtrhly od vládnoucích kněží, kteří nedbali na zachovávání Zákona (Pět knih Mojžíšových). V Kumránu žili do r. 68 př. Kr. Zmínky o esejcích najdeme u Filóna Alexandrijského, Josepha Flavia a u římských pisatelů, např. Pliniius Starší (1. stol. n. l.) zmiňuje esejské sídliště.

Není jasné, jakým jménem byli nazýváni esejci svým okolím. Řecké názvy Essénoi a Essaioi se odvozují od množných čísel aramejských výrazů pro „zbožní“, vyslovovaných asi chassén bez členu či chasajjá s určitým členem na konci slova.


Esejci odmítali jeruzalémský chrámový kult a provozovali kult vlastní, při kterém nepřinášeli žádné krvavé oběti. Významnou roli v jejich učení hrály předpisy a rituální čistota. Příznačná pro ně byla detailní znalost Mojžíšova Zákona a jeho radikálně konzervativní výklad. Velký důraz kladli na dodržování sobotního klidu.


Význam rukopisů od Mrtvého moře


Rukopisy od Mrtvého moře mají velký význam pro chápání dějin textu Hebrejské bible. Před rokem 1947 nebyl totiž k dispozici žádný hebrejský biblický rukopis ze starověku.


Nejstaršími přímými textovými svědky doposud byly hebrejské kodexy z 9-10. stol. n. l. a zlomky biblických textů z 6-8. stol. n. l., nalezené na sklonku 19. století v geníze staré káhirské synagogy.


Nejstarší rukopis obsahující celý biblický text, Leningradský kodex, pocházel z počátku 11. století. V 1. jeskyni byl nalezen svitek 1QIsaa, který obsahuje úplný text knihy Izaiáš. Odborníci stanovili jeho stáří na 125-100 př. n. l. Jeho délka je 7,34 m. Celkem bylo v Kumránu nalezeno asi 900 rukopisů, z toho 300 biblických rukopisů.


Pro Hamidi.cz zpracoval biblista a novozákonní překladatel Pavel Jartym st.


Použitá literatura

  • Rukopisy od Mrtvého moře, přel. Stanislav Segert, Robert Řehák, Šárka Bažantová, úvodní studie napsali Stanislav Segert, Jan Dušek, Oikúmené, Praha 2007.

  • David Flusser, Esejské dobrodružství, Oikúmené, Praha 1999.

  • Miriam Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského (Historicko-teologický úvod do Nového zákona), Karolinum, Praha 2008.

  • Sidnie White Crawford, Scribes and Scrolls at Qumran, Eerdmans, Grand Rapids, Michigan 2019.

  • Stanislav Segert, „Hebrejští esejci – aramejští křesťané“, Teologická reflexe 2/1996, s. 146-154.

  • Timothy Lim, The Dead Sea Scrolls: A Very Short Introduction, 2. vyd., Oxford University Press, Oxford 2017

58 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše