Jordánsko s koronavirem

Do Jordánska jsme s malou skupinou odletěli 10. března na první expediční zájezd s trekem z Dany do Petry. Takový byl aspoň plán, který nám ale narušila situace kolem koronaviru a tak začalo naše dobrodružství, i když v trochu jiné podobě než jsme doufali.

Když jsme přiletěli, probíhalo vše v podstatě normálně. Na letišti nám pomocí scannerů jenom změřili teplotu a dostali jsme vízum. První 3 dny jsme byli ubytovaní v Mádabě na severu Jordánska a dělali výlety po okolních památkách a zajímavostech. Vykoupali jsme se v Mrtvém moři, podívali se k řece Jordán na místo křtu Ježíše, prošli si antický Jerash, hrad Ajloun a město Salt. Výhodou bylo, že tu tentokrát chyběly velké skupiny italských, čínských a korejských turistů, takže jsme měli většinu památek doslova sami pro sebe. Oproti mojí poslední návštěvě na podzim to bylo příjemné zpestření. Rok 2019 byl totiž v Jordánsku do počtu zahraničních návštěvníků rekordní. Jediné, co nám trochu přestávalo přát, bylo počasí. Oproti předpokládaném jarnímu sluníčku nás zastihl déšť, mlhy i písečná bouře. Omar, manažer v hotelu v Mádabě, nás každý den strašil, že přijde konec světa a vypadal u toho opravdu ustaraně. Navíc ho trápilo množství stornovaných rezervací a bezradně se mě ptal, co má dělat. Nakonec prohlásil, že asi vymyslí něco s daněmi.

První komplikace nastala už třetí den večer, kdy jsem dostal informaci o zrušeném zpátečním letu společnosti Ryanair. Zasedl krizový štáb naší skupiny a posilněni arakem a vínem začaly padat návrhy na návrat autem, pěšky nebo lodí. V cestě nám ale stála Sýrie a v té době už zavřené hranice s Izraelem a Egyptem. Nakonec jsme zavrhli i možnost využít posledních letů s Ryanair už 17.3. a rozhodli jsme se nakonec cestu o den prodloužit rezervací letenek na 22.3. s rumunskou společností Tarom. To nám navíc dávalo den navíc na odpočinek v Aqabě, což jsme všichni přivítali s radostí. Naše cesta mohla pokračovat.

Ráno se dokonce umoudřilo počasí a přivítalo nás sluníčko. Vydali jsme se na jih do rezervace Dana. Po cestě jsme zvládli krásný tříhodinový trek divokou říčkou v kaňonu Wádí bin Hammád, kde jsem byl sám poprvé a můžu rozhodně všem doporučit. Pak jsme si ještě prohlédli rozsáhlý křižácký hrad Karak, jak jinak než úplně sami, a večer už jsme dorazili do Dany, jen bohužel v úplné mlze a lijáku.

Druhý den jsme měli ráno vyrazit na 5 denní trek do Petry, ale protože předpověď nevěstila nic dobrého, rozhodli jsme se ho o den odložit a pak každý den ujít o něco víc kilometrů. To nám nebránilo, abychom si den v Daně užili ve stylovém ubytování ve starém kamenném domě s hrstkou dalších posledních statečných turistů v zemi, a ve společnosti místního správce hotelu, který nám dlouhý večer a den zpříjemnil povídáním o zdejších rodinných a kmenových zvycích a hudební vložkou, k níž se úspěšně jeden z naší party přidal a nezůstával pozadu. Odpoledne jsme se v husté mlze a dešti vydali k termálním pramenům Hammám Afra, které ale byly kvůli padajícím kamenům z důvodů prudkých dešťů zavřeny. I tak jsme ale aspoň nakoukli než nás hlídači zdvořile vykázali ven a po cestě se dokonce trochu vyčasilo.

Večer jsem našemu průvodci Mohammadovi potvrdil, že jsme ráno připraveni vyrazit a může vše připravit. Předpověď vypadala víc než dobře. Ani ne hodinu na to jsem ale dostal zprávu, že Jordánsko se rozhodlo přistoupit k tvrdým opatřením a od úterý 17.3. zavírá veškeré hraniční přechody včetně letišť a turisté mají opustit zemi do 16.3. To bylo 14.3. večer.

Krizový štáb číslo 2 zasedl znovu. Opět v naší neohrožené skupině padaly různé návrhy, třeba že bychom mohli zůstat a přečkat to v poušti, kam koronavirus určitě nepřijde. Nakonec nás ale realita donutila situaci se přizpůsobit a koupili jsme další letenky. V úterý večer v 8 do Soluně, za dalších 16 hodin do Budapešti a po 4 hodinách dalšího čekání do Prahy. To nám dávalo ještě skoro celé 2 dny v Jordánsku, které jsme se rozhodli bezezbytku využít.

Mohammad se přizpůsobil situaci a domluvili jsme se alespoň na první etapě treku údolím Dana s přespáním v tábořišti. Připravil nám opravdu nádhernou trasu, popisoval mnoho zajímavostí o zdejší přírodě i životě a večer nám spolu se svými syny připravil královskou večeři v podobě tradičního jídla Maklouba, neboli upside down. Večer v tábořišti jsme se s lítostí dívali na nedaleké štíty hor, kam bychom za normálních okolností pokračovali druhý den ráno při cestě do Petry. Nás ale místo toho čekal návrat na letiště. Nejdříve nás Mohammad se syny odvezli zpět do Dany k našemu autu a pak jsme pokračovali po dálnici do Mádaby na pozdní oběd u mého táty, kde jsme si pochutnali na jordánském národním jídle Mansaf.

Večer jsme odletěli, na letišti to bylo trochu hektické, ale letadlo se od země odlepilo na čas. Po příletu do Soluně jsme museli opustit tranzitní prostor, ale vzhledem k tomu, že jsme měli 16 hodin času a byl večer, nám to moc nevadilo a ubytovali jsme se v příjemném hotelu blízko letiště jako téměř jediní hosté. Po snídani jsme se prošli kousek po okolí k břehům Egejského moře a v 1 jsme vyrazili znovu na letiště. Už to vypadalo, že se odbavíme, když pracovnice na přepážce dostala informaci, že do Maďarska letět nemůžeme, protože Maďarsko už povoluje vstup do země pouze svým občanům. Že jsme měli jen přestupovat nám nepomohlo a prý by nás ihned vrátili do Řecka. Zpětně si myslím, že bys nás přestoupit nechali, ale paní vypadala dost rozhodně. To už přestávala veškerá legrace a krizový štáb číslo 3 zasedá opět. Voláme na ambasádu a tam radí dostat se do Německa, vypadá to, že to je opravdu jediná možnost. Do Prahy neletí nic a ostatní destinace jsou ještě vzdálenější. Běžíme hned na přepážku Aegean, protože to je teď rychlejší než kupování letenek online, které mizí před očima. Ten samý den už bohužel neodletíme, jedině další ráno v 8:15 do Mnichova. Bereme to a vracíme se do hotelu, kde jsme už opravdu poslední. Navíc se dozvídáme, že další den zavírají.

Odpoledne si zpříjemňujeme lahví vína na sluncem zalitém balkoně s vyhlídkou na zasněžený Olymp. Přes všechny komplikace nám je vlastně docela dobře a nikomu ze skupiny nechybí dobrá nálada.

Pokus číslo 2 o odlet z Řecka se povedl, přistáváme v Mnichově na poloprázdném letišti. Nikde žádné kontroly, ani informace o koronaviru. Roušku nemá vůbec nikdo. To je už 18.3., kdy u nás platí povinnost nosit roušky skoro všude. V Německu volí očividně jiný přístup. Jedeme z letiště S-Bahnem na hlavní nádraží, kde běžíme na vlak směr Železná Ruda s přestupem. Na hranicích vlak končí, přeshraniční hromadná doprava je přerušena. Pěšky procházíme nádražím kolem cedule Staats Grenze a provizorního plotu polepeného páskou Policie ČR. Nikde nikdo, nádraží vylidněné. Už máme pořádný hlad a tak se chlapi z naší výpravy vydáváme podle mapy do blízkého Alžbětína, kde by měli fungovat Vietnamci – i ti ale zklamali, všude je mrtvo. Vracíme se na nádraží a čekáme na vlak do Klatov. Mezitím přijede hlídka policie. Ptají se nás kam jedeme, upozorní nás na povinnost vzít si do vlaku roušky a přejí nám šťastnou cestu. Přes Šumavu jsem se z Jordánska opravdu ještě nevracel.

Vlak nakonec přijíždí a my míříme do Klatov, kde 15 minut na přestup využíváme k nájezdu na místní bufet, kde kupujeme poslední zásoby, od 6 ráno jsme nejedli. Bereme vše – klobásy, řízek, sekanou a Gambrinus. Kvalita je pochybná, ale ve vlaku první třídy jako jediní cestující vše spořádáme s chutí.