top of page

Jordánsko s koronavirem

Do Jordánska jsme s malou skupinou odletěli 10. března na první expediční zájezd s trekem z Dany do Petry. Takový byl aspoň plán, který nám ale narušila situace kolem koronaviru a tak začalo naše dobrodružství, i když v trochu jiné podobě než jsme doufali.

 

Když jsme přiletěli, probíhalo vše v podstatě normálně. Na letišti nám pomocí scannerů jenom změřili teplotu a dostali jsme vízum. První 3 dny jsme byli ubytovaní v Mádabě na severu Jordánska a dělali výlety po okolních památkách a zajímavostech. Vykoupali jsme se v Mrtvém moři, podívali se k řece Jordán na místo křtu Ježíše, prošli si antický Jerash, hrad Ajloun a město Salt. Výhodou bylo, že tu tentokrát chyběly velké skupiny italských, čínských a korejských turistů, takže jsme měli většinu památek doslova sami pro sebe. Oproti mojí poslední návštěvě na podzim to bylo příjemné zpestření. Rok 2019 byl totiž v Jordánsku do počtu zahraničních návštěvníků rekordní. Jediné, co nám trochu přestávalo přát, bylo počasí. Oproti předpokládaném jarnímu sluníčku nás zastihl déšť, mlhy i písečná bouře. Omar, manažer v hotelu v Mádabě, nás každý den strašil, že přijde konec světa a vypadal u toho opravdu ustaraně. Navíc ho trápilo množství stornovaných rezervací a bezradně se mě ptal, co má dělat. Nakonec prohlásil, že asi vymyslí něco s daněmi.



První komplikace nastala už třetí den večer, kdy jsem dostal informaci o zrušeném zpátečním letu společnosti Ryanair. Zasedl krizový štáb naší skupiny a posilněni arakem a vínem začaly padat návrhy na návrat autem, pěšky nebo lodí. V cestě nám ale stála Sýrie a v té době už zavřené hranice s Izraelem a Egyptem. Nakonec jsme zavrhli i možnost využít posledních letů s Ryanair už 17.3. a rozhodli jsme se nakonec cestu o den prodloužit rezervací letenek na 22.3. s rumunskou společností Tarom. To nám navíc dávalo den navíc na odpočinek v Aqabě, což jsme všichni přivítali s radostí. Naše cesta mohla pokračovat.


Ráno se dokonce umoudřilo počasí a přivítalo nás sluníčko. Vydali jsme se na jih do rezervace Dana. Po cestě jsme zvládli krásný tříhodinový trek divokou říčkou v kaňonu Wádí bin Hammád, kde jsem byl sám poprvé a můžu rozhodně všem doporučit. Pak jsme si ještě prohlédli rozsáhlý křižácký hrad Karak, jak jinak než úplně sami, a večer už jsme dorazili do Dany, jen bohužel v úplné mlze a lijáku.


Druhý den jsme měli ráno vyrazit na 5 denní trek do Petry, ale protože předpověď nevěstila nic dobrého, rozhodli jsme se ho o den odložit a pak každý den ujít o něco víc kilometrů. To nám nebránilo, abychom si den v Daně užili ve stylovém ubytování ve starém kamenném domě s hrstkou dalších posledních statečných turistů v zemi, a ve společnosti místního správce hotelu, který nám dlouhý večer a den zpříjemnil povídáním o zdejších rodinných a kmenových zvycích a hudební vložkou, k níž se úspěšně jeden z naší party přidal a nezůstával pozadu. Odpoledne jsme se v husté mlze a dešti vydali k termálním pramenům Hammám Afra, které ale byly kvůli padajícím kamenům z důvodů prudkých dešťů zavřeny. I tak jsme ale aspoň nakoukli než nás hlídači zdvořile vykázali ven a po cestě se dokonce trochu vyčasilo.



Večer jsem našemu průvodci Mohammadovi potvrdil, že jsme ráno připraveni vyrazit a může vše připravit. Předpověď vypadala víc než dobře. Ani ne hodinu na to jsem ale dostal zprávu, že Jordánsko se rozhodlo přistoupit k tvrdým opatřením a od úterý 17.3. zavírá veškeré hraniční přechody včetně letišť a turisté mají opustit zemi do 16.3. To bylo 14.3. večer.

Krizový štáb číslo 2 zasedl znovu. Opět v naší neohrožené skupině padaly různé návrhy, třeba že bychom mohli zůstat a přečkat to v poušti, kam koronavirus určitě nepřijde. Nakonec nás ale realita donutila situaci se přizpůsobit a koupili jsme další letenky. V úterý večer v 8 do Soluně, za dalších 16 hodin do Budapešti a po 4 hodinách dalšího čekání do Prahy. To nám dávalo ještě skoro celé 2 dny v Jordánsku, které jsme se rozhodli bezezbytku využít.


Mohammad se přizpůsobil situaci a domluvili jsme se alespoň na první etapě treku údolím Dana s přespáním v tábořišti. Připravil nám opravdu nádhernou trasu, popisoval mnoho zajímavostí o zdejší přírodě i životě a večer nám spolu se svými syny připravil královskou večeři v podobě tradičního jídla Maklouba, neboli upside down. Večer v tábořišti jsme se s lítostí dívali na nedaleké štíty hor, kam bychom za normálních okolností pokračovali druhý den ráno při cestě do Petry. Nás ale místo toho čekal návrat na letiště. Nejdříve nás Mohammad se syny odvezli zpět do Dany k našemu autu a pak jsme pokračovali po dálnici do Mádaby na pozdní oběd u mého táty, kde jsme si pochutnali na jordánském národním jídle Mansaf.