top of page

Zájezd CK HAMIDI očima účastníka: Jordánsko v Koronadobě

Aktualizováno: 12. 10. 2021

Jak už to bývá, letošní dovolenou jsme si vybrali úplnou náhodou. Ale jak se říká, nic není náhoda. Začalo to zcela nevinně na jednom našem podzimním sousedském opékání buřtů, kdy jsme konečně rozlouskli oříšek exotického jména jednoho z našich sousedů a dozvěděli se, že je, jak říká můj otec, „původním povoláním“ Jordánec. Od dětství však žije v Čechách a díky skvělému zázemí v Jordánsku tam pořádá zájezdy a dělá průvodce.

 

Pro nás, ne zcela odvážné cestovatele, je zaštítění dovolené známým průvodcem jako dar z nebes. Vyprávění o zemi plné historických a přírodních památek velmi úzce provázaných se všemi náboženstvími, s velmi vstřícným a liberálním obyvatelstvem nás ihned zaujalo a o týden později už jsme byli na tento nevšední výlet, nazvaný Expedice do Petry, přihlášeni. Termín byl stanoven celkem jednoduše, protože do Jordánska je vhodné jezdit pouze na jaře nebo na podzim. V zimě tu hodně prší nebo sněží. Letos napadlo v Jordánsku dokonce více sněhu než v Čechách. V létě jsou tu naopak nesnesitelná vedra, ve kterých je cestování téměř nemožné. Druhý a třetí týden v březnu se tedy zdál jako ideální.



Čas ubíhal a naše dovolená se blížila. Jako obvykle jsme si na plánování a přípravu dovolené udělali nádherné časové okno jednoho a půl dne mezi dvěma dovolenými. Brali jsme to jako takový přechod mezi zimou a létem. Z lyží rovnou do pouště – ideální. Vše vypadalo idylicky a my si užívali každý den.


Pondělí 24. února však všechno změnilo. Z médií se začaly valit zprávy, které změnily nejen naše nahlížení na dovolenou, ale i na celý svět. „V Itálii přibývá lidí nakažených Koronavirem (COVID-19)! Dva lidi už na tuto nemoc zemřeli. Vir se rozšiřuje z Číny dále do světa.“ Evropské státy začínali s opatřeními proti šíření nákazy, jež by za daných okolností platily i pro nás. Svou lyžařskou dovolenou jsme dokončili v mírně nervózním rozpoložení, které generovalo na jednu stranu strach z nákazy, na druhou stranu černý humor ohledně trochu horší chřipky. Zvažovali jsme různé varianty včetně okamžitého ukončení lyžařské sezóny. Nakonec jsme vše zvládli „bez ztráty kytičky“ a mohli se z klidu domova těšit na další dobrodružství. Tato uklidňující nálada nám však nevydržela dlouho.


Týden před odletem do Jordánska se objevila zpráva, že Jordánci začali s kontrolami na hranicích a kdo bude mít teplotu, půjde automaticky na 14 dní do karantény. To bylo pro náš nervový systém už celkem slušné zatížení. Člověku se hlavou honí samozřejmě ty nejčernější scénáře, které občas někdo výrazně pozitivněji smýšlející malinko zažene. Naše rozhodování se začalo přiostřovat a sny ohledně jordánské karantény nám nedávaly spát. Navíc jsme tou dobou nebyli s Janou spolu a museli se s tím prát každý po svém. Tři dny před odletem jsme dostali „nůž na krk“. Musíte se rozhodnout do nedělního poledne. Buďto jedete a zájezd se uskuteční nebo nejedete a nepojedou ani ostatní tři účastníci zájezdu. Tak tohle ultimátum bylo smrtelné. Nejen, že rozhodujeme o svém osudu, ještě k tomu jsou na nás závislí další cestovatelé.


Katastrofické scénáře se stupňovaly a naše touha po blízkém východě začala pomalu ochabovat. Neděle 10 hodin 42 minut. Napětí vrcholí a já cítím, že má žena Jana už je psychicky vyčerpaná a chce rozhodnutí ode mě. S ohledem na Janu tedy rozhoduji. Nikam nejedeme. Napiš do cestovky. A sám jsem byl tak trochu naštvaný. Když mi ale přišla odpověď, málem jsem svůj telefon rozkousal: „To mi píšeš, právě, když jsem se rozhodla, že jedeme?“ Ufff... Tak jo. Tak tedy jedeme. Zpětně musím své ženě složit obrovskou poklonu za její překonání vlastního strachu a za její odvahu vyrazit na dovolenou v tak nejisté době plné každodenních zvratů.


Při balení jsme se připravili na vše, včetně knížek a notebooku pro případ karantény. Nezapomněli jsme se připravit ani na zimu ani na léto. Předpověď totiž říkala, že na severu bude pršet s obvyklými teplotami kolem 14 stupňů, na jihu bude sluníčko s teplotami kolem 25 a na poušti bude faaaaaakt vedro kolem 35 a sucho, že by i velbloud padl žízní. Takže celý šatník do jednoho batohu. Naštěstí nás zachránili námi oblíbené ovečky, jak přezdíváme oblečení z Merina. Jsou skvělé jak do zimy, tak do horka. Pak vám stačí už jen pár věcí. To máte: dlouhé kalhoty, krátké kalhoty, nepromokavé kalhoty, boty na canyoning, trekáče, sandále, boty do města, polokošile, trika, svetříček, mikina, nepromokavá bunda, deštník, kšiltovka, plavky, něco na spaní, ponožky, trencle, kartáček a tak. Naštěstí jsme měli přímý let, tak nebyla obava, že by nám nepřišla zavazadla a nemuseli jsme luštit, co z toho do kabinového zavazadla a co do podpalubí.


Úterý

Nastal den D. Letěli jsme ve 14.00, což nám umožnilo pohodové ráno a dopravu na letiště. I když pohodové do určité míry, protože člověk stále tam někde kolem přechodu hlavy v šíji myslel na to, jak asi bude probíhat měření teploty a vstupní kontrola v Jordánsku. Na pražském letišti bylo vše beze změn, většina lidí bez roušky a kontroly standardní. Před odletem jsme se ještě posilnili bramboračkou za 90 a mazácky přišli na gate jedni z posledních, abychom se vyhnuli frontám. Po příletu na letiště královny Alie nedaleko Ammánu jsme už jakési napětí přeci jen cítili. Ač si to člověk moc nepřipouští, zdejší lidí jsou typově odlišní a našinec na to není zvyklý. Takže ostražitost automaticky stoupne.

A je to tady. Blížíme se k zóně měření teploty. Člověku se chce tak nějak automaticky zpomalit, ale dav mu nedá šanci. Přivírám oči, začnu zhluboka dýchat a na venek sebejistě projdu skrz. Vyšlo to! Žádný bzučák, žádné světlo, žádný pokřik. Pecka! První úlevu velmi rychle vystřídalo další napětí. Vízová kontrola. Šel jsem skrz teploměry tak pomalu, až jsem u vízových kontrolorů byl první. Jak může být zdání klamavé 😉 Předložil jsem pas a padla otázka, jestli je to prý má první návštěva. Tak jsem přikývl. V tu chvíli dopadlo razítko do mého pasu. Snědý Jordánec s kamennou tváří jen kývl na dalšího a já tak volně pokračoval na výstupní kontrolu. Tady už to byla jiná pohádka. Někteří u okénka trávili dlouhé minuty pod palbou otázek, kam jedou, proč, kde budou ubytovaní atp. Přiznám se, že na to jsem nebyl připravený. Hned první otázka mě celkem dostala. Jak se jmenuje hotel, kde budete ubytovaní. Jak to proboha mám vědět? Jedu s cestovkou, tak se nestarám. Sakra, co teď? No nic, vytáhnu klasiku. Musím se z toho vykecat. Pár vět o tom, že jedu s cestovkou a že se musím zeptat. Naštěstí náš průvodce stál opodál a bryskně mi napověděl. To kontrolérovi překvapivě stačilo a já byl vpuštěn na královské území Jordánska. Jupííííí!


S úsměvem na tváři jsme si s Janou „dali 5“ a zhluboka si oddechli. Jak už to na této dovolené bylo zvykem, klid nevydržel dlouho. Našeho průvodce u výstupu podrobovali křížovému výslechu, jak kdyby měl v pase napsáno, že zabil 10 lidí a 20 let seděl ve vězení. Koukali jsme na to s vykulenýma očima a nechápali, co se děje. Vždyť on nás má totálně v ruce. Bez něj se tu ani nehneme. Aby toho nebylo málo, byli jsme vykázáni z prostoru za kontrolou, abychom pokračovali dál do letištní haly. Fakt se nám ulevilo, když jsme ho konečně spatřili na jezdících schodech. Prý se jim nelíbilo razítko z Íránu. No a když k tomu připočtete, že se o vstup do země snaží Jordánec s českým pasem, asi je to trochu podezřelé. A teď už snad chvilka toho klidu. I když na této dovolené v této době člověk nikdy nevěděl, co za překvapení ho čeká sotva se otočí.


Půjčeným devítimístným autem pro nás pět jsme se cca za půl hodiny dopravili do hotelu svatého Jana křtitele (Saint John Hotel). Tady už bylo znát, že je náš průvodce na své půdě. S otevřenou náručí nás přivítali a ujistili, že jsme v nejlepších rukou. Bylo to fakt uklidňující. Všichni k nám byli moc milí a laskaví a vše probíhalo v přátelské atmosféře. Hotel byl na místní poměry velmi hezký a čistý. V posledním patře, kam jsme chodili na snídaně a večeře, měl sky bar, odkud byl nádherný výhled na celé město. Náš průvodce bydlel v Mádabě u rodiny svého otce, velmi váženého muže. Většinou jsme tedy snídali a večeřeli ve čtyřech. Hned první večer jsme zjistili, že s druhou dvojicí máme mnoho společného a „padli si do noty“. Ústečáci a ještě s láskou ke karavaningu. To je něco jako láska na první pohled 😉


Středa

Druhý den, tedy první cestovatelský, jsme měli na plánu podívat se na horu Nebo. Ráno nás přivítal neskutečně usměvavý provozní hotelu Omar a hned k nám. Že je přítel našeho průvodce (také Omar), tudíž jsme ve skvělých rukou a ať jdeme na terasu, že nám ukáže místní zajímavé památky. Měli jsme 10 minut do srazu a za těch 10 minut nám stihl říct tolik věcí, co mě by trvalo minimálně celé dopoledne. Kde se ženil se svou ženou, jak rodila v autě, kolik má dětí, že žije v Ammánu, protože je křesťan a v Mádabě se necítí úplně dobře atd. To vše mezi ukazováním kostelů a mešit. Fakt taková ta čistá vřelá energie s jiskřičkami v očích.


Na sraz jsme přišli později, ale náš průvodce nedal znát jakýkoliv stres a přenesl na nás svůj neskutečný klid. Někdy se ho musím zeptat, zda je tak klidný i ve svém nitru. Věřím, že ano, jinak by se z nás asi musel zbláznit. Dohodli jsme se, že prvnímu výletu předřadíme procházku městem, protože bychom ji jinak nezvládli.


V Jordánsku žije 92 % muslimů a 6 % křesťanů. Mádaba je známá právě tím, že v ní žijí vedle sebe obyvatelé obojího vyznání a zatím v poklidu. Ve městě najdete jak kostely, tak mešity. Bylo velmi zajímavé si uvědomit rozdíly mezi křesťanstvím a muslimskou vírou. Já jsem si odnesl jedno velké „aha“ v tom, že křesťanství má v kostele jeden prostor pro ženy i pro muže a většinou také nějakou faru a klášter. Tam žili duchovní a věnovali se převážně vzdělávání, umění atd. Díky křesťanství bylo dostupné vzdělání a dochovalo se mnoho dějinných spisů, ze kterých se dá vyčíst zajímavá historie. Mešitu jsme bohužel nenavštívili, jelikož mají mnoho přísnějších pravidel, která jsme jako nemuslimové neznali. Jako třeba, že mešita má část pro ženy a část pro muže. Obvykle jsou tyto části oddělené i stavebně a je do nich i jiný vstup. Jelikož jsme se nechtěli dopustit nějakého faux pas, raději jsme mešity obdivovali jen zvenčí.

První kostel na naší cestě byl hned vedle hotelu a nepřekvapivě se jmenoval také podle Jana Křtitele (Saint John the Baptist Roman Catholic Church). Začátek prohlídky byl v místní faře, kde na stěnách visely obrazy popisující historii křesťanství na tomto území a na podlaze byla mozaika se zvířecími a lidskými motivy. To je další rozdíl oproti islámu zakazujícímu motivy živých bytostí. Mozaiky mají ale společné všichni a v tomto kraji jsou velice typické.

Samozřejmostí byla návštěva kostelní věže, ze které byl nádherný výhled na celé město a prohlídka podzemí s naučnými texty a mozaikami. Druhým námi navštíveným byl řecký ortodoxní kostel svatého Jiří (Greek Orthodox Basilica of Saint George) se světoznámou Madabskou mapou v podobě poloodkryté mozaiky po celé podlaze kostela. Prohlídku města jsme zakončili v archeologickém parku.


Odpoledne už nás čekal naplánovaný program začínající na hoře s pozůstatky paláce Mukawir, kde dle pověsti krásná Salome tancovala Herodovi, aby jí dal hlavu Jana Křtitele. Po dopoledním programu jsem si v autě malinko zdřímnul, až mě probudila tupá rána do hlavy. Než jsem se stačil rozkoukat přišla druhá. Automaticky jsem se přikrčil a čekal další, ale ty naštěstí nepřišly. Téměř neviditelný zpomalovací práh na silnici udělá v devadesátikilometrové rychlosti svoje. Dalo by se říct, že Jordánsko je země zpomalovacích a dělících prahů.

Ostatně silniční provoz tu je opravdu velmi, ale velmi specifický. Silniční pravidla jsou spíše orientační, dopravní značení doporučující a čáry na silnicích spíše vodící než dělící. Svícení není povinné, dokonce některým řidičům vadí a začnou na vás troubit, pokud svítíte. Není výjimkou setkat se s vozidlem jedoucím v protisměru, chodci vskakujícími do vozovky a stády ovcí, koz a psů blokujícími silnice. Při změně směru jízdy vozu se jen málokdy lze setkat s upozorněním na změnu směru jízdy. Takový ten klasický plynulý chaos dovolující úplně všechno.

Z Mukawiru jsme pokračovali na jedno z nejvýznamnějších biblických míst, kde byl pokřtěn Ježíš. To se nachází u řeky Jordán na hranici s Izraelem. Zcela idylicky jsme zde byli úplně sami bez čínských, korejských, a dokonce i izraelských turistů. Ti měli tou dobou vstup zakázán kvůli šíření epidemie. To bylo jedinkrát, kdy jsme Koronaviru byli aspoň na chvilku vděčni. Celé území jsme prošli příjemnou procházkou a zpět k našemu autu se opět vrátili místním autobusem, který asi v polovině cesty projíždí přes vojáky hlídaný průjezd. Jinak je oblast obehnána vysokým plotem s ostnatým drátem, což občas působí až mrazivě.

Poslední zastávkou tohoto dne byla koupačka v Mrtvém moři. Plně jsem pochopil slovo „mrtvé“. V téhle totálně slané, a navíc specificky hořké vodě snad nemůže žít žádný organismus. Jednou mi voda šplíchla na rty a myslel jsem, že to můj žaludek neustojí. Plavání, teda jestli se tak naše pohyby připomínající zápas s medúzou v kombinaci se svalovou křečí do všech končetin dají nazvat, bylo totálně legrační. Plavat znak byla ještě pohoda, ale když se člověk otočil na břicho, voda ho tak nadlehčovala, že mu ihned vytlačila zadek nad hladinu. Tím pádem šla hlava automaticky pod vodu a aby se člověk přestal topit, musel zanožit, čímž malinko vrátil zadek pod hladinu a mohl zvednout hlavu. Při pokusu o jakékoliv tempo se však celá geometrie těla opět pohnula a hlava se nebezpečně přiblížila vodě. A potopit hlavu, to bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.

Zápas s touhle hustou vodou v poloze břichem dolů jsem zvládl asi tak minutu a byl jsem úplně grogy. Konečně jsem pochopil, proč se všichni v Mrtvém moři fotí s novinami. Je to jediná poloha, která dá vydržet bez zatnutí veškerých svalů a křečí do krku. Já osobně jsem vyzkoušel i druhou atrakci tohoto místa a nechal se namazat prý léčivým bahnem. Taky velmi vtipná záležitost. Místňák vás namaže bahnem, které na vás cca za 3 minuty tak ztuhne, že si přijdete jak v betonovém kvádru a pak ho ze sebe postupně dostáváte ještě pár dní 😉 Ale bylo to fajn.

Celý den jsme zakončili ve sky baru výtečnou večeří skopového v kombinaci s kuřecím masem v poměru 1:1 s restovanou cibulí a typickým kořením dodávajícím jídlu skvělou exotickou chuť.


Čtvrtek

Ráno jsme zahájili obvyklou snídaní ve společnosti usměvavého Omara, který nám přišel zvěstovat, že dneska bychom se neměli pouštět do žádných velkých akcí, protože přijde konec světa. Všech pět nás na něj vytřeštilo oči a čekali jsme zase nějakou jobovku. Když z něj vypadlo, že bude hodně pršet a foukat silný vítr, zase jsme se uklidnili. Pro Jordánce je totiž souvislý déšť v březnu opravdu tak neobvyklý, že to považují téměř za konec světa.

Po příjezdu k hoře Nebo jsme si ihned na Omara vzpomněli. Sotva jsme otevřeli dveře od auta, vítr začal brát všechno, co nebylo pevně připoutané k autu nebo k nám. Klasickou opileckou chůzí jsme se dostali až na vrchol hory, kam mnoho století před námi vystoupil Mojžíš po čtyřicetiletém putování z Egypta. Tady se Mojžíšovi zjevil Hospodin a ukázal mu celou zemi. Mojžíš sdělil svému lidu, že toto je země zaslíbená a zemřel. Na tomto místě pak byla postavena kaple a později i klášterní komplex, kde se dnes nachází muzeum.


Přes poledne se počasí umoudřilo a my si mohli užít až neskutečně zachovalé a obnovené vykopávky římského města Džaraš. Je to ohromující komplex obklopený dnešním Džerašem, což všemu dodává ještě větší pompéznost. Když pak vystoupáte na vrchol z jednoho z nejzachovalejších divadel, které jsem kdy viděl, otevře se vám nádherný výhled na celé město i okolní přírodu. Tolik se nám odtud nechtělo, až z toho náš průvodce začínal být nervózní. Nakonec zvolil taktiku stále nám utíkat kupředu, čímž nás velmi empaticky rozpohyboval. Přesto ne tolik, kolik bychom potřebovali a sám pak musel uznat, že jsme nabrali příliš velké zpoždění na další procházku jednou z přírodních rezervací. Nám ale vynechání tohoto bodu programu vůbec nevadilo a vyrazili jsme rovnou za poslední zastávkou čtvrtečního programu hradem Ajloun.


Jazyková vložka:

V celém Jordánsku je hodně znát, že do opravy a údržby památek dávají hodně peněz a ani Ajloun toho nebyl výjimkou. Nádherně zrestaurovaný obrovský hrad s mnoha místnostmi se dal procházet všemi směry. My jsme si na něm zažili pravou středověkou atmosféru. Venku začalo pršet a vítr bych snad nazval i vichřicí. Úplně jsem si představoval, jak tu tenkrát v takovém počasí museli přežívat. Celý den jsme zakončili již při klidnějším počasí v krásné horském městě plné křivolakých uliček a spousty schodů. Ale co by člověk neudělal pro působivé noční foto Saltu.


Musím přiznat, že po těchto dvou vydatných dnech už jsem se moooooc těšil do postele. Zatímco si Jana dávala sprchu já se připojil na hotelové WiFi, abych se podíval na aktuální dění. Píp – vrrrrr! Po přečtení WhatsApp právy od našeho průvodce by se ve mně krve nedořezal. „Zrušili nám let domů!“ Wow. Tak to je hustý! Co budeme dělat? Za 15 minut bojová porada ve sky baru. Houknu na Janu: „Zrušili nám lety!“ "Cože?" Zopakuji to ještě dvakrát a Jana dvakrát zopakuje to své „Cože?“ Nechtěli jsme si připustit, že by se něco takového mohlo stát. Neboj, něco vymyslíme. Klepl jsem na sousedy a vyrazili jsem do posledního patra hotelu.

Náš průvodce na nás čekal a já prohlásil, že by to chtělo něco ostřejšího na kuráž. Jenže v zemi, kde se alkohol moc nepije, je nabídka relativně úzká a když už alkohol mají, bývá to obvykle jejich pálenka Arak velmi podobná řeckému Ouzu. Tomu s Janou interně přezdíváme „pendreky“. A jelikož to není náš šálek čaje, dali jsme si šálek čaje. Takový ten klasický arabský černý sladký čaj, který nejvíc chutná po celodenním pochodu v poušti. Číšník přinesl 4 čaje a jeden arak ve sklenici na long drink a džbán vody. Náš průvodce vzal džbán a vodou pomalu zaléval arak, což v něm dělalo bíle kalné šmouhy. Mrkal jsem na to jako puk a když jsem pak tento kalný, a přesto čirý nápoj ochutnal, nebylo to tak zlé.