Zájezd CK HAMIDI očima účastníka: Jordánsko v Koronadobě

Aktualizováno: říj 12

Jak už to bývá, letošní dovolenou jsme si vybrali úplnou náhodou. Ale jak se říká, nic není náhoda. Začalo to zcela nevinně na jednom našem podzimním sousedském opékání buřtů, kdy jsme konečně rozlouskli oříšek exotického jména jednoho z našich sousedů a dozvěděli se, že je, jak říká můj otec, „původním povoláním“ Jordánec. Od dětství však žije v Čechách a díky skvělému zázemí v Jordánsku tam pořádá zájezdy a dělá průvodce.


Pro nás, ne zcela odvážné cestovatele, je zaštítění dovolené známým průvodcem jako dar z nebes. Vyprávění o zemi plné historických a přírodních památek velmi úzce provázaných se všemi náboženstvími, s velmi vstřícným a liberálním obyvatelstvem nás ihned zaujalo a o týden později už jsme byli na tento nevšední výlet, nazvaný Expedice do Petry, přihlášeni. Termín byl stanoven celkem jednoduše, protože do Jordánska je vhodné jezdit pouze na jaře nebo na podzim. V zimě tu hodně prší nebo sněží. Letos napadlo v Jordánsku dokonce více sněhu než v Čechách. V létě jsou tu naopak nesnesitelná vedra, ve kterých je cestování téměř nemožné. Druhý a třetí týden v březnu se tedy zdál jako ideální.



Čas ubíhal a naše dovolená se blížila. Jako obvykle jsme si na plánování a přípravu dovolené udělali nádherné časové okno jednoho a půl dne mezi dvěma dovolenými. Brali jsme to jako takový přechod mezi zimou a létem. Z lyží rovnou do pouště – ideální. Vše vypadalo idylicky a my si užívali každý den.


Pondělí 24. února však všechno změnilo. Z médií se začaly valit zprávy, které změnily nejen naše nahlížení na dovolenou, ale i na celý svět. „V Itálii přibývá lidí nakažených Koronavirem (COVID-19)! Dva lidi už na tuto nemoc zemřeli. Vir se rozšiřuje z Číny dále do světa.“ Evropské státy začínali s opatřeními proti šíření nákazy, jež by za daných okolností platily i pro nás. Svou lyžařskou dovolenou jsme dokončili v mírně nervózním rozpoložení, které generovalo na jednu stranu strach z nákazy, na druhou stranu černý humor ohledně trochu horší chřipky. Zvažovali jsme různé varianty včetně okamžitého ukončení lyžařské sezóny. Nakonec jsme vše zvládli „bez ztráty kytičky“ a mohli se z klidu domova těšit na další dobrodružství. Tato uklidňující nálada nám však nevydržela dlouho.


Týden před odletem do Jordánska se objevila zpráva, že Jordánci začali s kontrolami na hranicích a kdo bude mít teplotu, půjde automaticky na 14 dní do karantény. To bylo pro náš nervový systém už celkem slušné zatížení. Člověku se hlavou honí samozřejmě ty nejčernější scénáře, které občas někdo výrazně pozitivněji smýšlející malinko zažene. Naše rozhodování se začalo přiostřovat a sny ohledně jordánské karantény nám nedávaly spát. Navíc jsme tou dobou nebyli s Janou spolu a museli se s tím prát každý po svém. Tři dny před odletem jsme dostali „nůž na krk“. Musíte se rozhodnout do nedělního poledne. Buďto jedete a zájezd se uskuteční nebo nejedete a nepojedou ani ostatní tři účastníci zájezdu. Tak tohle ultimátum bylo smrtelné. Nejen, že rozhodujeme o svém osudu, ještě k tomu jsou na nás závislí další cestovatelé.


Katastrofické scénáře se stupňovaly a naše touha po blízkém východě začala pomalu ochabovat. Neděle 10 hodin 42 minut. Napětí vrcholí a já cítím, že má žena Jana už je psychicky vyčerpaná a chce rozhodnutí ode mě. S ohledem na Janu tedy rozhoduji. Nikam nejedeme. Napiš do cestovky. A sám jsem byl tak trochu naštvaný. Když mi ale přišla odpověď, málem jsem svůj telefon rozkousal: „To mi píšeš, právě, když jsem se rozhodla, že jedeme?“ Ufff... Tak jo. Tak tedy jedeme. Zpětně musím své ženě složit obrovskou poklonu za její překonání vlastního strachu a za její odvahu vyrazit na dovolenou v tak nejisté době plné každodenních zvratů.


Při balení jsme se připravili na vše, včetně knížek a notebooku pro případ karantény. Nezapomněli jsme se připravit ani na zimu ani na léto. Předpověď totiž říkala, že na severu bude pršet s obvyklými teplotami kolem 14 stupňů, na jihu bude sluníčko s teplotami kolem 25 a na poušti bude faaaaaakt vedro kolem 35 a sucho, že by i velbloud padl žízní. Takže celý šatník do jednoho batohu. Naštěstí nás zachránili námi oblíbené ovečky, jak přezdíváme oblečení z Merina. Jsou skvělé jak do zimy, tak do horka. Pak vám stačí už jen pár věcí. To máte: dlouhé kalhoty, krátké kalhoty, nepromokavé kalhoty, boty na canyoning, trekáče, sandále, boty do města, polokošile, trika, svetříček, mikina, nepromokavá bunda, deštník, kšiltovka, plavky, něco na spaní, ponožky, trencle, kartáček a tak. Naštěstí jsme měli přímý let, tak nebyla obava, že by nám nepřišla zavazadla a nemuseli jsme luštit, co z toho do kabinového zavazadla a co do podpalubí.


Úterý

Nastal den D. Letěli jsme ve 14.00, což nám umožnilo pohodové ráno a dopravu na letiště. I když pohodové do určité míry, protože člověk stále tam někde kolem přechodu hlavy v šíji myslel na to, jak asi bude probíhat měření teploty a vstupní kontrola v Jordánsku. Na pražském letišti bylo vše beze změn, většina lidí bez roušky a kontroly standardní. Před odletem jsme se ještě posilnili bramboračkou za 90 a mazácky přišli na gate jedni z posledních, abychom se vyhnuli frontám. Po příletu na letiště královny Alie nedaleko Ammánu jsme už jakési napětí přeci jen cítili. Ač si to člověk moc nepřipouští, zdejší lidí jsou typově odlišní a našinec na to není zvyklý. Takže ostražitost automaticky stoupne.

A je to tady. Blížíme se k zóně měření teploty. Člověku se chce tak nějak automaticky zpomalit, ale dav mu nedá šanci. Přivírám oči, začnu zhluboka dýchat a na venek sebejistě projdu skrz. Vyšlo to! Žádný bzučák, žádné světlo, žádný pokřik. Pecka! První úlevu velmi rychle vystřídalo další napětí. Vízová kontrola. Šel jsem skrz teploměry tak pomalu, až jsem u vízových kontrolorů byl první. Jak může být zdání klamavé 😉 Předložil jsem pas a padla otázka, jestli je to prý má první návštěva. Tak jsem přikývl. V tu chvíli dopadlo razítko do mého pasu. Snědý Jordánec s kamennou tváří jen kývl na dalšího a já tak volně pokračoval na výstupní kontrolu. Tady už to byla jiná pohádka. Někteří u okénka trávili dlouhé minuty pod palbou otázek, kam jedou, proč, kde budou ubytovaní atp. Přiznám se, že na to jsem nebyl připravený. Hned první otázka mě celkem dostala. Jak se jmenuje hotel, kde budete ubytovaní. Jak to proboha mám vědět? Jedu s cestovkou, tak se nestarám. Sakra, co teď? No nic, vytáhnu klasiku. Musím se z toho vykecat. Pár vět o tom, že jedu s cestovkou a že se musím zeptat. Naštěstí náš průvodce stál opodál a bryskně mi napověděl. To kontrolérovi překvapivě stačilo a já byl vpuštěn na královské území Jordánska. Jupííííí!


S úsměvem na tváři jsme si s Janou „dali 5“ a zhluboka si oddechli. Jak už to na této dovolené bylo zvykem, klid nevydržel dlouho. Našeho průvodce u výstupu podrobovali křížovému výslechu, jak kdyby měl v pase napsáno, že zabil 10 lidí a 20 let seděl ve vězení. Koukali jsme na to s vykulenýma očima a nechápali, co se děje. Vždyť on nás má totálně v ruce. Bez něj se tu ani nehneme. Aby toho nebylo málo, byli jsme vykázáni z prostoru za kontrolou, abychom pokračovali dál do letištní haly. Fakt se nám ulevilo, když jsme ho konečně spatřili na jezdících schodech. Prý se jim nelíbilo razítko z Íránu. No a když k tomu připočtete, že se o vstup do země snaží Jordánec s českým pasem, asi je to trochu podezřelé. A teď už snad chvilka toho klidu. I když na této dovolené v této době člověk nikdy nevěděl, co za překvapení ho čeká sotva se otočí.


P