Můj jordánský příběh

Aktualizováno: srp 9

11. září roku 2011 (datum je čistě náhodné) jsem se po více než dvaceti letech vydal do Jordánska objevovat své kořeny. Narodil jsem se v Praze čtyři roky před pádem komunismu české mámě a jordánskému tátovi a část svého raného dětství jsem strávil v Jordánsku. Pak jsem na tuto zemi skoro zapomněl, abych ji v dospělosti znovu objevil. A o tom bych chtěl vyprávět.


Ze svého dětství v Jordánsku si toho moc nepamatuju, bylo mi opravdu málo. Pamatuju si ale byt, ve kterém jsme bydleli, sousedy a děti s nimiž jsem si hrál na dvorku a jejich neuvěřitelné nadšení, když napadlo pár centimetrů sněhu, a taky návštěvy početného příbuzenstva na venkově. Pamatuju si i rozestavěnou chatu, kterou se táta rozhodl vybudovat ovlivněn fenoménem českého chatařství. Jen ty lesy s houbami v okolí chyběly a místo nich byla jen kamenitá polopoušť. Vzpomínky jsou to ale moc pěkné. Znám taky vyprávění o dobrodružné cestě autem z Prahy do Jordánska v mých dvou letech. Jak to tak ale v životě bývá, kulturní rozdíly udělaly své a z Jordánska jsem se s mámou vrátil sám a vyrůstal jsem v Praze. Na své jordánské kořeny jsem pomalu zapomínal a jediné, co mi je připomínalo, bylo moje jméno a vzhled. Arabštinu, se kterou jsem se na úrovni několikaletého dítěte do té doby domluvil, jsem taky rychle zapomněl a stal se ze mě naprosto běžný Čech.


A protože tenhle blog je především o cestování, tak se přesuneme o více než dvacet let do roku 2010, kdy mi do života zasáhly sociální sítě. Na Facebooku mě z ničeho nic oslovily jakási Yara a Tamara, které mi napsaly, že jsou moje nevlastní sestry. Bylo jim 15 a 13 a ovládaly angličtinu na takové úrovni, jaké se většině českých dětí v jejich věku ani nesní. Když jsem si uvědomil, že to není žádný vtip a opravdu si píšu se svými sourozenci, přišlo mi to najednou strašně vzrušující. Poprvé po mnoha letech jsem mluvil i s tátou, na kterého jsem měl jenom matné vzpomínky a pomalu ale jistě bylo jasné, že se do Jordánska musím vydat. Trvalo to přesně rok než k tomu došlo. Ve chvíli, kdy mě moje jordánská rodina poprvé oslovila, jsem právě dokončil vysokou, našel si stálou práci i když jsem se na cestu těšil, tak jsem měl zároveň i jisté obavy. Sice jsme si od té doby hodně psali a volali, ale to je přece jen něco jiného než tam přijet a strávit najednou s nevlastními sourozenci (kromě sester tam byl ještě devítiletý brácha Jawad) tátou, kterého si sotva pamatuju, a jeho ženou z ničeho nic několik týdnů pod jednou střechou v cizí zemi a kultuře. Není to prostě krátká návštěva, kdy víte, že když to bude nepříjemné, tak se jednoduše rozloučíte a hotovo. Asi jsem to podvědomě trochu odsouval a jednou jsem plánovanou cestu i zrušil, ale zvědavost a touha po dobrodružství a poznání mých kořenů mi nakonec nedala a rok od prvního kontaktu už jsem seděl v letadle směr Jordánsko se zpáteční letenkou za tři týdny.

A tím začalo moje (znovu)objevování Jordánska. Objevte Jordánsko sami s naší cestovní kanceláří!


Cesta začíná


Před devíti lety do Jordánska nelétaly žádné přímé spoje a proto přestupuju v Istanbulu, kde mám asi 4 hodiny času. Mám pocit, že to byl asi nejdelší přestup v mém životě. Byl jsem nervózní ze setkání s tátou i sourozenci, nevěděl jsem, co mě čeká a navíc to byla moje první samostatná cesta mimo Evropu. Naštěstí byla na istanbulském letišti příjemná kuřárna, kde jsem strávil většinu času a taky jsem si celou dobu psal se svojí kamarádkou z dob jordánského dětství Emelií. To je holka v mém věku, která je dcerou ruské mámy a jordánského táty a se kterou jsem si jako malé dítě hrál v Jordánsku na dvorku a naše mámy se kamarádily. Na rozdíl ode mě tam ale zůstala a tak se z ní vlastně stala Jordánka s ruskými kořeny, kterých je tam spoustu. Celou dobu mě ujišťovala, že mě nečeká nic hrozného a naopak se můžu těšit na samé příjemné zážitky a navíc mi slíbila, že kdybych nechtěl zůstat u svojí rodiny, tak můžu být u nich, protože jsem vlastně pořád blízký rodinný přítel. Tak jsem se tedy nebál, ale lehce nervózní jsem byl stále.


Letadlo z Istanbulu do Ammánu nakonec odletělo i se mnou a už nezbývalo nic jiného než čekat, co mi moje jordánské dobrodružství přinese. Přistál jsem v Ammánu. Samozřejmě jsem si před odletem načetl spoustu informací o Jordánsku, arabské kultuře, zvycích, náboženství a do toho jsem byl v každodenním kontaktu se svými sestrami, které se zdály být jako normální pubertální holky z Evropy. Po přistání a výstupu z letadla na mě hned čekal chlapík s cedulkou s mým jménem a provedl mě vízovými formalitami - takové privilegium jsem pak už nikdy neměl. A pak už přišel ten okamžik, kdy jsem sjížděl po eskalátoru do příletové haly a tam stálo asi dvacet lidí, kteří tam čekali jen kvůli mně. Od samotné blízké rodiny přes různé tety, strýce, bratrance, sestřenice až po zvědavce, kteří jen chtěli vidět toho Omara, syna Abú Omara (označení pro otce prvorozeného syna "Abú") z Prahy. Byl to docela zvláštní pocit, ale zároveň to rozbilo ledy, protože když se na vás vrhne tolik lidí, tak nemáte čas přemýšlet a jen se se všemi vítáte.



Po úvodních vítačkách jsem nastoupil do auta k tátovi a sestrám a odjeli jsme do Madaby, kde bydlí, což je malé město blízko letiště a hlavního města. Něco jako Beroun u Prahy. V tu chvíli nebyl moc čas na nějaké velké rozhovory a spíš jsme si povídali o tom, jaká byla cesta, jak se kdo má a jaké je zrovna počasí v Praze (prší a na září docela zima - 15 stupňů) a v Jordánsku (neprší a na září docela horko - 40 stupňů. Bylo mi řečeno, že doma je přichystané teprve to pořádné přivítání a dorazí všichni včetně těch, kdo nemohli přijet na letiště. Uvítání bylo opravdu velkolepé a přesně v jordánském stylu - hodně jídla a spoustu lidí, kteří se postupně objevovali bez pozvání, jen aby se na mě podívali a zase odjeli. Až později jsem zjistil, že takhle to tam prostě chodí. To že mám přijet věděl celý klan, protože taková událost jako je příjezd prvorozeného syna se prostě nedá utajit a na nějaké pozvánky se v arabské kultuře nehraje. Jednoduše kdo shledá za zajímavé se někde u příbuzných objevit, tak je pohoštěn bez jakýchkoliv rozpaků a moje přítomnost po tolika letech byla rozhodně důvodem k návštěvě. Tak se stalo, že jsem se hned první večer seznámil se všemi příbuznými, přičemž většinu jejich jmen jsem neměl šanci si zapamatovat, a dostal jsem hned z kraje intenzivní lekci z arabské kultury, zvyklostí a pohostinnosti. Zážitků prvního dne bylo spoustu, ale už jsem věděl, že se mi Jordánsko dostává pod kůži.


Ulehám ke spánku v dětském pokoji, který patří Jawadovi, mému devítiletému bráchovi, který byl chudák odstěhován na gauč. Nemůžu usnout, protože mě žerou komáři a jsem plný zážitků. Už se ale ničeho neobávám a těším se na následující tři týdny, které tu mám strávit.


Jak už jsem psal, před odletem do Jordánska jsem byl prakticky v dennodenním kontaktu se ségrami Yarou a Tamarou, s bráchou Jawadem, s kamarádkou z dětství Emelií a taky se sestřenicí Halou. Ti všichni mluvili velmi dobře anglicky a hlavně díky nim jsem získal spoustu informací, jak to u nich funguje. V podstatě mě měla čekat vcelku normální, středostavovská, jen trochu rozvětvená rodina, kde se všichni hodně navštěvují a tak to i bylo.